Popis plemene

Povaha

    Běloušové jsou velmi učenliví, ve světě se díky své stavbě těla a hlavně díky své povaze uplatňují jako psi ovčácký, služební, ale také jako psi lavinoví, hledači drog, a v neposlední řadě jako psi asistenční a to  jako slepečtí a také v canisterapii.
    Bělouškové jsou velmi klidní, sebevědomí, ale také temperamentní až živí, mají velmi silné nervy, avšak nejsou agresivní. k cizím lidem si však vyhraňují svůj přirozený odstup.
    Avšak i přes svojí mirumilovnou a chytrou povahu dokáží u nedůsledného  a nedostatečně autoritativního  majitele, využít každé situace. 
    Je to plemeno vhodné i pro začátečníky, ale musíme dbát na základní principy výchovy a být jak už bylo napsáno důslední a autoritativní.
    Běloušové potřebují dostatek pohybu, jsou to aktivní psi. Tím pádem jsou vhodní pro aktivní rodinu, potřebují být kvalitně zaměstnáni.
Hodí se velmi k dětem.
    Již po příchodu štěněte do nové rodiny, musí proběhnout socializační fáze, která samozřejmě již probíhá u chovatele, ale v novém domově si musí zvyknout na nové podmínky, nové prostředí.
 
    Srst běloušů má podsadu, takže dochází 2x ročně k přelínání, kdy by se měla každý den vyčesávat, jinak je tato srst celkem bezúdržbová, ale i tak by se měla aspoň jedenkrát týdně vyčesat.
 
    Z vlastní zkušenosti, stačí Běloušům zateplená bouda, avšak v blízkosti svého páníčka, protože Běloušové jsou velmi věrní a stejně spí přímo za dveřmi domu svého páníčka, takže u nás to máme vyřešené verandou z podlahovým vytápěním.
 
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Plemeno - Standard plemene

převzato : https://www.bily-ovcak.cz/plemeno/standard-plemena/

Standard č. 347 / 18.12. 2002 / D

Bílý švýcarský ovčák (Berger Blanc Suisse)

CIRKULÁŘ 32/13
Země původu: Švýcarsko
Datum publikace platného původního standardu: 26.11. 2002
DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO STANDARDU:  04.07.2011
Využití: rodinný a společenský pes, vysloveně milující děti, pozorný hlídač, přátelský a učenlivý pracovní pes.
Klasifikace FCI:Skupina 1 - ovčácká, pastevecká a honácká plemena ( s výjimkou švýcarských salašnických psů)

  • Sekce 1 - ovčáci ( bez zkoušky z výkonu )
  • Bez pracovní zkoušky

Krátký historický přehled :
     V Americe a v Kanadě bílí ovčáci pomalu počali ztrácet svoji specifičnost. První jedinci tohoto plemene byli do Švýcarska přivezeni na počátku 70. let. Americký pes « Lobo » , narozený 5. března 1966, by mohl být považován za  zakladatele tohoto plemene ve Švýcarsku. Potomci zmíněného psa, zapsaní ve švýcarské plemenné knize (LOS), stejně jako další jedinci, dovezení přímo z USA a Kanady, se stali základem pro další chov a rozšířili se po celé Evropě ; zde se toto plemeno chová čistokrevně již po mnoho generací. Bílí ovčáci jsou zapisováni jako samostatná rasa do přílohy švýcarské plemenné knihy již od roku 1991.

Celkový vzhled : Bílý ovčák je robustní, svalnatý, středně velký, má vzpřímené uši a dvojí délku srsti - středně dlouhou nebo dlouhou ; má obdélníkový rámec ; jeho kostra je středně silná, jeho silueta je elegantní a harmonická.

Důležité proporce : Jeho tělesný rámec je mírně delší, poměr mezi délkou těla (měřenou od předního výstupku lopatky po sedací hrbol) a výškou v kohoutku je 12 :10. Vzdálenost od stopu ke konci nosní houby mírně převyšuje vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolu.

Chování / Povaha : Je to živý, vyrovnaný pohyblivý, ostražitý a snadno cvičitelný pes. V kontaktu je milý a nevtíravý. Je dobře socializovatelný a kontaktní se svým pánem. Nikdy nesmí být bázlivý nebo neadekvátně agresivní. Je veselý a poslušný. Je to pracovní a sportovní pes s potenciálem k všestrannému využití. Jeho socializovatelnost a snadná přizpůsobivost mu umožňují snadnou integraci ve společnosti.

1_standard
 

HLAVA : Mohutná, suchá, jemně cizelovaná a ve správném poměru k tělu. Je klínovitá, při pohledu seshora i z boku má tvar klínu. Horní linie mozkovny a nosního hřbetu jsou paralelní.

Mozkovna: Málo klenutá, střední dělící rýha jen naznačená.

Lebka :jen málo klenutá, se znatelnou rýhou uprostřed

Stop :nepatrně vyjádřený, ale zřeteln

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Nosní houba: Je středně velká, žádoucí je černá pigmentace ; sněžný nos, stejně jako nosní houba se světlým pruhem jsou přípustné.

Čenichová partie: Silná, střední délky vzhledem k mozkovně ; Nosní hřbet a spodní osa čenichu jsou rovné a lehce sbíhavé směrem k nosní houbě.

Pysky : Suché, přiléhavé, co nejvíce černé.

Čelisti / Zuby: Zuby jsou silné a kompletní, s nůžkovým skusem. Zuby jsou kolmo postavené ve vztahu k čelistem

Oči: Středně velké, mandlového tvaru, uložené mírně šikmo ; mají hnědou až tmavě hnědou barvu ; oční víčka, jejichž výrazné černé lemování je upřednostňováno, dobře přiléhají k oční kouli.

Uši: Jsou neseny perfektně vztyčené, jsou vysoko nasazené, postavené paralelně, mířící dopředu, mají tvar protáhlého trojúhelníku, na konci mírně zaobleného.

KRK: Není příliš dlouhý, je dobře osvalený, harmonicky navazující na trup ; bez laloku ; horní linie krku je elegantně klenutá a přechází v hlavu, nesenou mírně výše, než je kohoutek.

 
TRUP :

Horní linie: Silná, svalnatá, středně dlouhá.

Kohoutek: Výrazný.

Hřbet: Vodorovný, silný.

Bedra: Silně osvalená.

Záď: Střední délky a šířky ; má mírný sklon od svého počátku směrem k nasazení ocasu.

Hrudník: Není příliš široký, je hluboký (okolo 50% kohoutkové výšky), dosahuje úrovně lokte, hrudní koš je oválného průřezu, hrudní koš je dlouhý. Předhrudí zřetelné.

Spodní linie a břicho: Slabiny štíhlé a pevné ; spodní linie se mírně  zdvíhá směrem k zádi. 

OCAS: Má tvar šavle, je dobře osrstěný po celém obvodu, směrem ke špičce zeštíhluje ; je nasazený spíš níže, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, v klidu je nesený svěšený anebo mírně prohnutý směrem vzhůru ve své poslední třetině ; v pohybu je nesen poněkud výše, ale nikdy ne výše než je linie hřbetu. 

KONČETINY

HRUDNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled: Silné, suché, se středně silnou kostrou. Při pohledu zepředu rovné, středně široká fronta. Při pohledu z boku správně zaúhlené.

Lopatky: Lopatková kost je dlouhá, šikmo uložená, svírá korektní úhel s ramenní kostí ; celá tato partie je dobře osvalená.

Ramenní kost: Správné délky, silně osvalená.

Lokty: Přiléhající k tělu.

Předloktí: Dlouhé, rovné a suché.

Nadprstí: Silné, málo šikmé.

Přední tlapky: Oválné, prsty sevřené a klenuté ; polštářky pevné, odolné a černé ; drápy jsou žádoucí co nejtmavší.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

Celkový vzhled: Silné, suché, se střední kostrou, střední  šířky. Při pohledu zezadu jsou postavené rovně a paralelně, mírně daleko od sebe ; při bočním pohledu jsou dobře zaúhlené.

Stehna: Střední délky, silně osvalená.

Kolena: Adekvátně zaúhlená.

Podkolení: Středně dlouhé, šikmo postavené, se silnými kostmi a silným svalstvem.

Hlezno: Silné, dobře zaúhlené.

Zánártí: Středně dlouhé, rovné, suché.

Zadní tlapky: Oválné, zadní tlapky jsou o něco delší než přední, prsty jsou sevřené a klenuté ; polštářky pevné, odolné, černé. Drápy jsou žádoucí co nejtmavší.

 
POHYB: Pohyb v pravidelném rytmu, lehký a pružný ; krok hrudních končetin je dlouhý, s výrazným posunem ; v klusu je pohyb plynulý a snadný.

 
KŮŽE: Je prosta vrásek, tmavě pigmentovaná.

 
OSRSTĚNÍ

Srst: 
Srst polodlouhá: Dvojitá srst je hustá a přiléhavá, podsada hojná ; krycí srst je hladká a tvrdá ; na hlavě, uších a předních stranách končetin je srst o něco kratší, na šíji a na zadních stranách končetin je o něco delší. Srst mírně zvlněná, ale tvrdá je přípustná.

Srst dlouhá : Dvojitá srst je hustá a přiléhavá ; podsada hojná ; krycí srst je hladká a tvrdá ;  na hlavě, uších a předních stranách končetin je srst o něco kratší, na šíji a na zadních stranách končetin je o něco delší. Na šíji je zřetelná hříva, na končetinách tvoří srst praporce a kalhoty. Ocas je huňatý. Délka srsti není nikdy příliš přehnaná. Srst poněkud zvlněná, ale tvrdá je přípustná.

Zbarvení: Bílá.

VÝŠKA A HMOTNOST:

Kohoutková výška:  

  výška váha
psi 58 - 66 cm 30 - 40 kg zhruba
feny

53 - 61 cm

25 - 35 kg zhruba

 Jedinci dobrého typu, jejichž výška mírně přesahuje spodní nebo horní hranici, stanovenou standardem, nemusí být vyloučeni.

VADY :

  • totálně depigmentované.

Kůže a polštářky tlapek totálně depigmentované. Všechny odchylky od výše řečeného musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti a jejich vlivu na zdraví a pohodu psa a na jeho schopnost  vykonávat jeho tradiční práci.                  

  • Nenápadná přítomnost plavé srsti (lehký zažloutlý až hnědočervený odstín) na uších, na hřbetě a na ocase.
  • Depigmentace nosní houby, pysků, a/nebo očních víček.
  • Paspárky, s výjimkou států, kde je jejich odstranění zakázáno platným zákonem.

HRUBÉ VADY:

  • Jedinec neohrabaný, kvadratický (příliš krátkého tělesného rámce).
  • Nedostatečně patrný pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi psem a fenou).
  • Chybění více zubů jak 2×PM1. M3 nejsou brány v potaz.
  • Ucho zavěšené, ucho poloklopené, ucho zlomené.
  • Hřbetní linie příliš spáditá.
  • Ocas zatočený, zlomený, tvořící na konci háček, nesený na hřbetě.
  • Krycí srst jemná, hedvábná, vlnatá (vlna), kudrnatá, špatně přiléhavá (otevřená). Srst výrazně dlouhá bez podsady.
  • Nápadná přítomnost plavé srsti (zažloutlý až hnědočervený odstín) na uších, na hřbetě a na ocase.

VYLUČUJÍCÍ VADY:

  • Jedinec agresivní nebo silně bázlivý.
  • Všichni psi, na nichž je patrné fyzické postižení anebo vady psychiky, budou vyloučeni.
  • Jedinec  bázlivý, silně ustrašený, agresivní ze strachu, napadající bezdůvodně, letargické povahy.
  • Jedno nebo obě oči modré. Oči vypouklé.
  • Entropium, ektropium.
  • Předkus nebo podkus, nepravidelný skus (zkřížené řady řezáků).
  • Nosní houba, pysky a okraje očních víček
  • Albinismus.

NB : Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku

 

Plemeno - Historie plemene      

- převzato https://www.bily-ovcak.cz/plemeno/historie-plemena/

Do roku 1879
Bílá barva ovčáckých psů není dnešní novinkou, ale naopak je to původní prastaré zbarvení. Již starořímský statkář a spisovatel Columella (kolem 40 n. l.) žádal, aby pastýřští a ovčáčtí psi měli bílé zbarvení, aby je pastýři za soumraku nemohli zaměnit s vlky, kteří vpadli do stáda.

1879 -1968
greif zdrojgreif

První němečtí ovčáci, kteří se objevili na výstavách byli bílí. Byl to zejména pes Greif narozený 1879 v majetku barona von Knigge, který ho vystavoval v letech 1882 -1887 v Hannoveru. Jelikož Greif měl vzpřímené uši (což bylo v té době vzácností ) byl použit k dalšímu chovu. A tak se stalo že Greifova vlkošedá dcera Lene vrhla 1. ledna 1895 slavného psa Hektora Linkshreina, který byl jako první zapsán do plemenné knihy německých ovčáků. Tohoto psa později koupil Max von Stephanitze a přejmenoval ho na Horanda von Grafrath (takováto přejmenování v té době byla běžná). Pro nás je důležité, že zakladatel moderního chovu německých ovčáků měl bílého dědečka a v prvních 15-ti letech čistokrevného chovu německých ovčáků z třiceti psů určených k chovu vzešlo 18 bílých potomků.


Horand von Grafrath zdroj
horandvongrafrath

Bílí psi se zalíbili zejména rodu Habsburků, kteří je počali chovat a také císařský rod Hohenzollernů vlastnil tyto psy, kteří se hodili k bílým róbám dam a lipicánským koním. Na přelomu století pobývala na návštěvě u Habsburků mladá američanka Anne Tracy. Byla psy nadšená a rozhodla se je chovat. Přivezla do Ameriky několik bílých i barevných psů a v roce 1913 založila v Americe klub německých ovčáků. K velké popularitě tohoto plemene hodně přispěly filmy s RinTin-Tinem a později mezi první a druhou světovou válkou to byl film Bílý stín, ve kterém hrál hlavní roli bílý ovčák. Jak v Americe, tak v Kanadě se začali chovat zvlášť bílí a zvlášť barevní ovčáci. Bílé linie byly tak známé a populární, že docházelo i k vývozům, zejména do Austrálie, Portorika a Mexika. Ovšem situace v Evropě nebyla pro bílé příznivě nakloněna. Chov bílých ovčáků začal pozbývat na vážnosti a počaly se na něho svádět všechny problémy v chovu. Po druhé světové válce byli bílí na výstavách důsledně diskvalifikováni. Chovatelé se za ně styděli a utráceli je hned po narození. V roce 1968 byla bílá barva vyňata ze standardu a uznána jako nepřípustná pro zbarvení německého ovčáka. Krátce nato také Amerika přistoupila na tuto úpravu standardu a bílí nemohli být nadále chováni. Američtí chovatelé bílých německých ovčáků se však nedali, založili své vlastní kluby a spolky a chovali tyto psy dál a vedli si své plemenné knihy.

1970-1992
Lobo White Burch zdrojlobowhiteburch

V roce 1970 přivezla paní Agáta Burch z Ameriky do švýcarska bílého německého ovčáka jménem Lobo. Lobo se narodil 5. 3. 1966, tedy ještě před tím než AKC uzavřel svou plemennou knihu bílým německým ovčákům. Měl tudíž uznávaný průkaz původu a byl zapsán do švýcarské plemenné knihy s poznámkou - zakázán k chovu. Lobo White Burch (tak se jmenoval) byl prvním bílým psem, který se po dlouhých letech vrátil zpět do rodné Evropy. Paní Burch byla nadšená chovatelka psů a se svým Lobem složila řadu zkoušek a to i těch nejvyšších stupňů. O rok později ještě přivezla z Anglie fenu White Lilac of Blinkbonny. Protože pes i fena byli kvalitní jak v exteriéru tak v povaze, rozhodla se použít je k chovu . 19. 4. 1973 se narodili tři psy a jedna fena. Ovšem zápis do plemenné knihy jim byl odepřen. Vrh byl zapsán do dodatkového registru. Paní Agáta ještě importovala fenu z Kalifornie (White Beauty) a odchovala dva vrhy. Poté se odstěhovala zpět do Ameriky. Jejím pokračovatelem byl ve švýcarsku pan Kurt Kron, v Německu Martin Faustmann a zanedlouho i řada dalších chovatelů po celé Evropě. V 80tých až 90tých bylo založeno mnoho spolků a klubů bílého ovčáka a mnoho dalších psů bylo importováno z Ameriky a Kanady. Dnes už těžko zjistíme, kdo plemeno poprvé nazval americko - kanadský bílý ovčák (v Americe se až do uznání plemene jmenoval německý ovčák bílé barvy) ale název se ujal a používal se až do konce roku 2002 kdy bylo plemeno předběžně mezinárodně uznáno jako BERGER BLANC SUISSE (bílý švýcarský ovčák).

Oldřiška Plšková

Plemeno - Historie plemene      

Do roku 1879
Bílá barva ovčáckých psů není dnešní novinkou, ale naopak je to původní prastaré zbarvení. Již starořímský statkář a spisovatel Columella (kolem 40 n. l.) žádal, aby pastýřští a ovčáčtí psi měli bílé zbarvení, aby je pastýři za soumraku nemohli zaměnit s vlky, kteří vpadli do stáda.

1879 -1968
greif zdrojgreif

První němečtí ovčáci, kteří se objevili na výstavách byli bílí. Byl to zejména pes Greif narozený 1879 v majetku barona von Knigge, který ho vystavoval v letech 1882 -1887 v Hannoveru. Jelikož Greif měl vzpřímené uši (což bylo v té době vzácností ) byl použit k dalšímu chovu. A tak se stalo že Greifova vlkošedá dcera Lene vrhla 1. ledna 1895 slavného psa Hektora Linkshreina, který byl jako první zapsán do plemenné knihy německých ovčáků. Tohoto psa později koupil Max von Stephanitze a přejmenoval ho na Horanda von Grafrath (takováto přejmenování v té době byla běžná). Pro nás je důležité, že zakladatel moderního chovu německých ovčáků měl bílého dědečka a v prvních 15-ti letech čistokrevného chovu německých ovčáků z třiceti psů určených k chovu vzešlo 18 bílých potomků.


Horand von Grafrath zdroj
horandvongrafrath

Bílí psi se zalíbili zejména rodu Habsburků, kteří je počali chovat a také císařský rod Hohenzollernů vlastnil tyto psy, kteří se hodili k bílým róbám dam a lipicánským koním. Na přelomu století pobývala na návštěvě u Habsburků mladá američanka Anne Tracy. Byla psy nadšená a rozhodla se je chovat. Přivezla do Ameriky několik bílých i barevných psů a v roce 1913 založila v Americe klub německých ovčáků. K velké popularitě tohoto plemene hodně přispěly filmy s RinTin-Tinem a později mezi první a druhou světovou válkou to byl film Bílý stín, ve kterém hrál hlavní roli bílý ovčák. Jak v Americe, tak v Kanadě se začali chovat zvlášť bílí a zvlášť barevní ovčáci. Bílé linie byly tak známé a populární, že docházelo i k vývozům, zejména do Austrálie, Portorika a Mexika. Ovšem situace v Evropě nebyla pro bílé příznivě nakloněna. Chov bílých ovčáků začal pozbývat na vážnosti a počaly se na něho svádět všechny problémy v chovu. Po druhé světové válce byli bílí na výstavách důsledně diskvalifikováni. Chovatelé se za ně styděli a utráceli je hned po narození. V roce 1968 byla bílá barva vyňata ze standardu a uznána jako nepřípustná pro zbarvení německého ovčáka. Krátce nato také Amerika přistoupila na tuto úpravu standardu a bílí nemohli být nadále chováni. Američtí chovatelé bílých německých ovčáků se však nedali, založili své vlastní kluby a spolky a chovali tyto psy dál a vedli si své plemenné knihy.

1970-1992
Lobo White Burch zdrojlobowhiteburch

V roce 1970 přivezla paní Agáta Burch z Ameriky do švýcarska bílého německého ovčáka jménem Lobo. Lobo se narodil 5. 3. 1966, tedy ještě před tím než AKC uzavřel svou plemennou knihu bílým německým ovčákům. Měl tudíž uznávaný průkaz původu a byl zapsán do švýcarské plemenné knihy s poznámkou - zakázán k chovu. Lobo White Burch (tak se jmenoval) byl prvním bílým psem, který se po dlouhých letech vrátil zpět do rodné Evropy. Paní Burch byla nadšená chovatelka psů a se svým Lobem složila řadu zkoušek a to i těch nejvyšších stupňů. O rok později ještě přivezla z Anglie fenu White Lilac of Blinkbonny. Protože pes i fena byli kvalitní jak v exteriéru tak v povaze, rozhodla se použít je k chovu . 19. 4. 1973 se narodili tři psy a jedna fena. Ovšem zápis do plemenné knihy jim byl odepřen. Vrh byl zapsán do dodatkového registru. Paní Agáta ještě importovala fenu z Kalifornie (White Beauty) a odchovala dva vrhy. Poté se odstěhovala zpět do Ameriky. Jejím pokračovatelem byl ve švýcarsku pan Kurt Kron, v Německu Martin Faustmann a zanedlouho i řada dalších chovatelů po celé Evropě. V 80tých až 90tých bylo založeno mnoho spolků a klubů bílého ovčáka a mnoho dalších psů bylo importováno z Ameriky a Kanady. Dnes už těžko zjistíme, kdo plemeno poprvé nazval americko - kanadský bílý ovčák (v Americe se až do uznání plemene jmenoval německý ovčák bílé barvy) ale název se ujal a používal se až do konce roku 2002 kdy bylo plemeno předběžně mezinárodně uznáno jako BERGER BLANC SUISSE (bílý švýcarský ovčák).

Oldřiška Plšková

www.rancdubskahajnice.cz